Okamžik odjezdu do hor má velký význam, protože jeho atmosféra ovlivní celý výlet […]. Ti, jimž je dáno budit se jako skřivánek, s popěvkem na rtech jsou rození poutníci […]. Vydej se tedy na cestu pln naděje a nesýčkuj nic zlého […]. Tedy, vyrazme! Vydejme se do horského ráje. Budeme žít po několik hodin či po několik dní zcela nový život, život bez obav, odpovědností, závazků, život kouzelný, věnovaný pouze té nejčistší kráse a veselí. Budeme jako děti, jejichž myšlenky nedosáhnou dál než po přítomný okamžik, budeme však vnímat krásu těchto okamžiků; naše štěstí bude dvojnásobné, spontánní, to dětské sice, teč porozuměním znásobené.
Měj se na pozoru, poutníče, a nevyrážej do hor s kýmkoli! Počet členů skupiny alpinistické by neměl překročit číslo šest, sedm. Jakmile se skupina skládá z více lidí, ztrácí se duch intimity a přátelství, který je tím pravým kouzlem turismu, a zůstávají pouze dvě krajnosti: vojenská disciplína nebo anarchie.
Těžké okované boty, pravidelně promazávané tukem tak, aby byly jednak měkké jednak nepromokavé, kamaše až ke kolenům, oděv až ke kolenům, oděv z trvanlivé látky, dobře střižený a dobře ušitý – silný samet je vynikající, stejně jako rumunské tkaniny mnišské či venkovské – plášť do deště a sweater neb vesta kožešinová jsou tím, co nesmí žádnému turistovi chybět, a to jak z pohledu praktického, tak esthetického. Esthetika jest stejně důležitá na horách jako v salonech. A to jak z ohledu k druhům, tak k horám, jejichž harmonie nesmí být raněna nehezkými liniemi či barvami. Tuto pravdu, jíž městský člověk objevil až po mnohém přemýšlení a experimentování, zná venkovan instinktivně […]. Ve svých všedních šatech je každodenně v harmonii s přírodou. Proč je tak krásný ten oděv venkovanů? Protože nikdy neskrývají tělesné křivky ani je však nevystavují provokativním způsobem na odiv, nýbrž náležitě a logicky je kopírují […].
Otázka stravy se dá lehce vyřešit, zejména pokud odjíždíme na hory na více dní – musíme se však pokusit omezit naše nároky. Slanina, sýr, chléb, čokoláda, jablka a čaj, toť řada trvanlivých, výživných a chutných potravin snadněji přepravitelných než konservy. Je jasné, že potřebujeme i cukr do čaje. Cukr je tím nejlepším obnovitelem sil. A pokud si do torny přidáme i kousek másla, myslím, že i Lucullus nebyl tak dobře pohoštěn […]. Jak krásná je tato slast poté, co jsi stoupal pět sedm hodin a máš hlad! Neboť jiný je hlad tam nahoře a jiný dole[…j.
Rozumí se, že dobrý vedoucí se musí stát, je-li to nezbytné „lokomotivou” a táhnout za sebou ze všech sil vagony, když je nutno dorazit do úkrytu dříve, než se spustí bouřka nebo než se setmí. Ale tomu je třeba předcházet, jak je to jen možné promyšleným plánem výpravy […].
Je to nevychovanost silnějších vyrazit zrovna ve chvíli, kdy slabší právě dospěli na jejich úroveň, a rádi by se zastavili a vydechli si. Kamaráda, který je slabší nebo ne tak rozchozený, je třeba šetřit, občas pobídnout, ne však ho ničit vlastní převahou. Velmi ho unaví, když tě uvidí, jak vyrážíš dál ve chvíli, kdy tě došel. Počkej na něj a zůstaň chvíli s ním na místě […].
Když stoupáš, moc nemluv. Mluvení je velkým výdajem energie a během výstupu zvlášť […].
Váha, již neseš na zádech, nechť ti nebrání ve volném dýchání ani ať ti nezvyšuje tep. Většina neštěstí, k nimž došlo v Alpách, měla za příčinu nadměrné zatížení turistů, jdoucích bez průvodce […]. Nejlepším kamarádem- nosičem je na horách oslík viz protoprůvodce Jeseníky]. Nemá takových nároků jako kůň. Dokáže přečkat noc bez potravy, aniž by na druhý den, když stoupá do prudkých svahů cítil nějakou únavu. A pak: je menší, lehčí, a svými drobnými kopýtka neničí krásu horských luk. Musíš mu ale být sympatický, jinak tě nebude poslouchat […].
Dobrý turista, jakmile vyrazí na cestu, přestane klást průvodci otázky o časovém rozsahu, délce pochodu, o tom, kdy bude přestávka či kdy dojdeme do cíle. Příčinou takového vyptávání nemůže být nic než tělesná a duševní únava či zvědavost. Tělesná únava je na horách velkou chybou, neboť dokazuje, že ses rozhodl vyrazit na výpravu, aniž by sis byl jist svými silami […].
Dobrý turista se však může, ba dokonce musí, dovídat jména končin, hor, údolí, jež jej obklopují, kam vedou stezky, které odbočují z té jeho; čím více si všímá těchto podrobností, tím lépe dokáže vést ostatní, až na něj jednou přijde řada […]. Je jasné, že když chceš proniknout do neznámých končin, v nichž nikdo z tvé skupiny nezná cestu (typ velice krásné výpravy, ale pouze pro zkušené poutníky) je nutno se ptát všech, s nimiž se potkáš, pastevců, vesničanů, jiných turistů, na směr cesty, na vzdálenost k nejbližšímu nocovišti a nejbližší vodě […]. Nikde jinde není více potřeba zdvořilosti než na horách, pod širým nebem, na čerstvém vzduchu, kde je nedostatek vychování mnohem více rozčilujícím prvkem než v salóně. Protože tam nahoře je pouze harmonie a jakýkoli nesoulad nabývá rozměrů, jichž by v kakofonii města nedosáhl. Vzájemné drobné služby tvoří základní součást slušnosti. Ještě větší nezdvořilost je nezdvořilost k přírodě a k lidem, a tou jsou hluční pocestní. Vesničan necítí na horách potřebu vřískat a smát se křečovitým způsobem. Tyto městské nervové záchvaty jsou utrpením pro toho, kdo kráčí mlčky a naslouchá symfonii přírody. Když jsem se jednou vrátila z vrcholu hory Omu [nejvyšší vrchol rumunského pohoří Bucegi – 2507 m n. m.], můj společník, venkovan mi řekl: ,Jak krásný to byl den, nezaslechl jsem jediného lidského hlasu.’ Tím ale není řečeno, že je nutno mlčet po celou dobu výpravy! Naopak. Žádné prostředí nenahrává přátelskému rozhovoru či nestrojenému
a upřímnému navázání přátelství tak jako dlouhé putování horami […].
Kdy je správné vyrazit do hor? Kdykoli!
Není ročního období, jež by ti mohlo uzavřít cestu k výšinám. Pro opravdového poutníka neexistuje „špatné” počasí, protože dokáže milovat přírodu ve všech jejích podobách.
A pak: deště, vánice, sněhy tě mohou ve vysokohorských polohách postihnout i uprostřed léta, je tedy nutno být na ně vždy připraven; materiálně i morálně […]. Před několika lety jsem pochopila krásu zimní turistiky. Byl to stejně velký objev jako kdysi na začátku minulého století objev hor […]. Objevení krásy velehor bylo vítězství ducha nad hmotou. Ne v tom banálním a protivném významu, jenž mnozí dávají svému „vítězství” nad vrcholem hory, když říkají, že ho dobyli […]. Toto vítězství duchovní spojilo se dnes ve sportech zimních. Kdo by před dvaceti lety pomyslel na zimní turistiku? Hned jak napadl sníh, proměnily se hory v oblast antické hrůzy. Dvě dlouhá prkna, k nohám připevněná, nám slouží za křídla, abychom mohli létat i nad těmi největšími závějemi, přiblížily nás výšinám a otevřely nám bílý ráj, ráj třpytivý, plný úžasných tajemství, a to i na místech nám dobře známých […].
Čím je zpřístupnění obývaných údolí prostřednictvím elektrovlaků Švýcarovi sympatičtější, tím víc jsou mu odporné mechanické prostředky, které dovezou člověka nad ta údolí. Svým zdravým pudem chápe, že lanovky jdou dohromady s lovci zisku (naštěstí vždy po čase zklamanými), a že nejsou k užitku než určité skupině lidí; nemají žádného užitku morálního, naopak, přivádějí do údolí mezi lidi prosté a pracovité roje trubců, kteří po sobě zanechávají různé škody.
){kind=link}